Dnes je:

Turecko 2004 - deník z cesty

Praha – Istanbul – Ankara - Erzurum

Na letošní výlet necháváme doprovodné vozidlo doma a jedeme pouze ve dvou (já a můj otec). Tedy pojedeme? Nejdříve musíme doletět do východního Turecka – ostatní z party jedou Pobaltské státy. Při odbavení našich zavazadel na Ruzyni přimhouří obsluha obě oči nad nadměrnou váhou
i velikostí a tak nic nebrání tomu, aby jsme se nalodili na palubu letadla, které nás přepraví do městečka Erzurum. 

Erzurum – odbočka Tahir – 127 km 

Město Erzurum leží v 1.900 m.n.m. Do centra jsme dojeli taxíkem z místního letiště, kde jsme se k našemu překvapení bez potíží shledali s našimi koly, která jsme opustili v Istanbulu.
Letěli jsme ještě přes Ankaru, kde jsme dle letového řádu byli nuceni čekat na přípoj 13 hodin. Přestože je Ankara hlavní město, její letiště vypadá jako trošku větší nádraží v Dejvicích.
Erzurum je zaprášené městečko s několika pamětihodnostmi, na jehož jeho domech je znát, že se tu často konají zemětřesení. Jsme ubytovaní v hotelu SEFER, který má příjemnou obsluhu, ovšem bez větších znalostí angličtiny. Na hotelu je vidět, že už něco pamatuje a již by si zasloužil obnovu, minimálně jeho vybavení. Příjemným zjištěním je, že v hotelu i některých obchodech je možné platit kartou – snad to nebude takový konec světa jak jsme čekali…
      V blížícím se podvečeru děláme prohlídku města a hledáme poštu odkud zítra pošleme krabice od kol (přes e-mail jsem se domluvil s nějakým chlapíkem co má cestovku v cílovém městě Malatya, že mu můžeme poslat krabice a on nám je do našeho příjezdu uschová).
Ráno je za pomoci taxíku odvážíme, a nakonec i posíláme z „kanceláře“ kousek za poštou, která je speciálně určena k posílání balíků (obsluha se ptá, jestli je Malatya v Turecku a tak máme trošku pochybnosti zda krabice ještě někdy uvidíme). Fotíme včera prohlídnuté památky a připravujeme kola k odjezdu.

Ještě startovací fotku před vchodem hotelu a můžeme vyrazit.

      Cesta je oproti očekávání bez velkých stoupání, bohužel proti větru (to ještě netušíme, že nás bude provázet po většinu výletu). Ani jsme si nevšimli, že spíše klesáme – po prvních 80 km jsme na 1.500 m, ale to už vjíždíme do terénu, který jsme si spíše představovali.

      Vyšlápnem 30 km a jsme v sedle Sac Gecidi (2.290 m). Pak už zbývá jen najít nějaké pěkné místo na spaní. Povedlo se – dokonce přesně podle plánu – u odbočky na Tahir. Pěkný potůček, zelená louka a nad námi kopce se zbytky sněhu. Nic lepšího jsme si nemohli přát. 



Tahir – Ipek Gecidi – 138 km 

Balíme stan, snídáme zbylé řízky a jedeme dál. Silnice se jen tak pohupuje a naštěstí klesáme jen na 1.800 m a tak nás nakonec tolik nebolí výstup do dalšího průsmyku. Kvalita vozovky však za moc nestojí, takže se v horku přímo rozpouští. Cestáři, asi aby to vylepšili provádějí posyp štěrkem, jako
u nás v zimě a tak se vše lepí na kola a štěrk s asfaltem lítá na všechny strany. V Agri se zastavujeme na oběd. Když se místní dozvědí, že jsme z Čech ihned nám ukazují Baroše v novinách – fotbal to je jedna z mála věcí co si Turci obecně dokáží v souvislosti s naší republikou vybavit.
      Kousek za Agri si chceme u jedněch kasáren Jandarma (něco mezi policí a armádou) nabrat vodu, ale zjišťujeme že pramen je vyschlý. Docela nás vyleká, když k nám běží voják se samopalem v ruce. Naštěstí z jeho posunku vyrozumíme, že nás zve dál a že si vodu můžeme nabrat uvnitř. Je to ale jen posel, kterého poslali „mazáci“ sedící o kousek dál ve stínu.
Mladíka posílají  s našimi lahvemi pro vodu a sami nás hostí tradičním čajem. Mluví trochu anglicky
a tak si můžeme popovídat kdo je odkud a kam jedeme. Když vyndáme mapu, můžou se všichni přetrhnout, aby nám ukázali odkud jsou. Zajímavé je, že vlastně nikdo z nich není místní, ale jsou z různých koutů Turecka. Asi je to proto, aby se „nepaktovali“ s místníma Kurdama a drželi je pěkně zkrátka…
K večeru jsme našli pěkné místo na kraji vesnice, kousek od hřbitova a benzínky s tekoucí vodou
a hlavně výhledem na Ararat. Spaní fajn, jen trochu horko. 

Ipek Gecidi – Caldiran – 116 km 

Dnešní etapa nás přivádí do městečka Dogubayazit, které leží jen 35 km od hranic s Iránem. Hlavním místním lákadlem je mimo Araratu asi palác Isak Pasa Sarayi,který je odtud co by kamenem dohodil. Než jsem k němu dojeli museli jsme na pěti kilometrech překonat převýšení asi 400 m, což nebylo zrovna jednoduché, ale nakonec jsme se tam „dohrabali“. Palác je opravdu pěkný, i když jsou to z větší části pouze obvodové zdi původních místností.
Je ozdoben spoustou tesaných reliéfů s přírodními motivy, u mnohých nechápu jak je bylo možné vyrobit… Pod palácem je kemp, kde jsem potkal nějakého Němce, co měl namířeno na kole z Německa až do Íránu – prý byl už dva měsíce na cestě – teď mu už zbývalo jen pár kilometrů a byl za hranicemi své cílové země.
      No a to co jsme horko těžko vyšlapali jsme za pár minutek zase sjeli, protože už se ozýval žaludek a my si chtěli dát další Kebab. Je docela zajímavé, že všude mají pravý turecký, ale pokaždé je jiný…
Z Dogubayazitu nás do cíle etapy čekalo ještě asi 70 km s přejezdem sedla v nadmořské výšce cca 2.600 m, což bylo nejvyšší místo výletu a tak jsme byli zvědaví jak se s ním „popereme“.
Během odjezdu z města nás zastihl vlastně jediný déšť za celou cestu a nebýt toho, že jsme na okraji města potkali rozestavěnou benzínku, jejíž střecha nám poskytla dočasný úkryt, určitě by jsme byli promoklí až na kost, protože to nebyl déšť, ale průtrž mračen. Jen co déšť trochu ustane vyrážíme na další cestu a jsme stejně pěkně špinaví od projíždějících aut, ale na druhou stranu aspoň nemusíme tu horu přejíždět v odpoledním pařáku, protože obloha stále zůstává zatažená. Během výstupu se nám otevírají krásné a také poslední výhledy na Ararat a tak toho využíváme a fotíme skoro v každé zatáčce.

Letos mě (a nejen mě) pěkně vytáčí ovčácký psi, který za námi vždycky běží a jdou nám po nohou. Nevím sice, jestli by se skutečně zakousli nebo si jen chtějí hrát, ale kdo najde odvahu aby to vyzkoušel ? Mají pěkně velké zuby a vykrmení také zrovna nejsou. Občas je stihnou pasáčci koz zavolat, ale někdy se přiblíží tak, že je možné ty jejich tesáky spočítat.
Nám nezbývá nic jiného než je zahnat kameny.
      Stejnou taktiku jsme uplatnili i při zdolávání tohoto kopce, bohužel byla úspěšná jen z poloviny – psi jsme sice zahnali, ale museli jsme odolávat kamenům vrženým pasáčky, naštěstí měli špatnou mušku nebo nás ve skutečnosti ani zasáhnout nechtěli. Každopádně nás popohnali a tak jsme i o něco dříve zdolali sedlo Tendürek Gecidi (2644 m), potom už nás čekal jen zasloužený sjezd do údolí přerušený první skutečnou kontrolu Jandarmy. Doposud jsme jen projížděli neobsazenými stanovišti, ale tady bylo plné složení a dokonce nás zastavili jako ostatní. Ale spíše se jednalo o zvědavost, než že by nás chtěli kontrolovat. Nabídli nám vychlazeného melouna a jeden z osádky se svezl na mém kole, měl jsem sice obavy, že si namele hubu, ale nakonec to on i kolo ve zdraví přežili. Nalevo od nás jsou na hřebeni vidět strážní věžičky a tak za kopcem asi bude Írán. Na druhé straně silnice nás aspoň po 20 km doprovází lávové pole. Jedeme dále údolím, které postupně přechází v rovinu ohraničenou horami, které dodávají spoustu vody a tak je všude vidět množství potůčků a říček. K večeru dojíždíme do městečka Caldiran, kde nás překvapila „písečná bouře“ a tak místo nocování ve vánici volíme pohostinnost místního Grand hotelu (skutečně se tak jmenuje). Asi bych ho nikomu nedoporučil, ale než být v té vánici – ještě teď mi škrábe písek v očích… 

Caldiran – Edremit – 142 km

Ráno se ještě na recepci hádám kvůli slevě za teplou vodu, ale protože už musíme jet odcházím pouze s 10 %, i když můj původní záměr byl 25.
     Vítr se už od včerejší noci utišil a dokonce se obrátil po našem směru a tak se nám určitě pojede dobře. Cesta pěkně klesá a tak uháníme ø 30 km/h k „vodo­pádům“ Muradiye, které nejsou sice nějak obrovské, ale i tak je to pěkný pohled. V přilehlém parčíku dostáváme od piknikující turecké rodinky meloun a tak se s nimi za odměnu fotíme.
Pokračujeme dál, až k jezeru Van – má skutečně úžasně modrou barvu, jak všude psali a vypadá jako mořská zátoka. Projíždíme další vojenskou kontrolou, tentokráte bez zastávky a tak můžeme uhánět blíže k městu Van. Z mlhavého oparu na druhém břehu vystupuje zasněžená hora a my jen doufáme, že to není Nemrut Dagi, kam se také chystáme. Turci se rozhodli, že tady jako na dalších místech budou rozšiřovat silnici a tak jedeme snad 10 km po asfaltovém oraništi, samozřejmě s dostatečnou dávkou prachu. Přes mírné kopečky (max. 1860 m), které sice nejsou v poledním horku nic moc, se nakonec dokodrcáme až do Vanu. Ve městě se snažíme zjistit, odkud jezdí lodě na ostrov Akdamar.
      Jeden ochotný mladík, mluvící obstojně anglicky, se nám snaží pomoct najít turistické centrum, ale bohužel není zdejší a tak chvíli trvá, než se v jednom z místních hotelů dovídáme, že lodě jezdí z Gevase – a tam již dneska nedojedem. Můžeme se tedy v klidu vydat na prohlídku Vanské skály, která je podle původce jednou z hlavních místních atrakcí. Po celém jejím vrcholu se rozkládá zřícenina staré pevnosti. Z původního obrovského hradu tu opravdu zůstali pouze trosky, které však stále dobře dokumentují jeho původní velikost. Základy jsou Urartského původu a ukrývají hrobky urartských králů. Vchod k té nejzajímavější je chráněn mříží a dostat se k ní je možné jen s nasazením života – a tolik jí zase vidět nechci. Z vrcholu skály je krásný rozhled jezero a také na přilehlé město. Na druhé straně skály je Eski (starý) Van, ze kterého zůstaly už jen dvě mešity a spousta uhlazených ruin, které vypadají jako nějaká vrchovina při pohledu z letadla.

      Pozdě odpoledne opouštíme Van a po několika kilometrech kotvíme v Picnic Alani, jenž je součástí nějaké Mariny, takže za naše přespání chtějí zaplatit, ale jen 7 milionů (M), takže to ani nestojí za řeč. Dokonce nám udělali i večeři a tak až na stavbu stanu není co řešit. Je tu sprcha a tak se můžeme vykoupat i v „mastném“ jezeře Van. Vedle nás stojí několik stanů, ze kterých se nakonec vyklube partička mladých Kurdů z Diyarbakiru na výletě. Podle jejich slov jsou to učitelé a jeden doktor. Dáváme „družbu“ a dlouho do noci s nimi nad sklenkami Rakie a piva probíráme situaci v našich tolik vzdálených zemích… 

Edremit – Van Gölu (20km před Tatvanem) – 110 km 

Vyrážíme a za hodinu jsme v Gevasi, teď už zbývá jen najít místo odkud odjíždějí lodě na Akdamar. Na konci městečka nacházíme přístaviště s názvem začínajícím slovem Grand, což nás mělo varovat. Okolo kotvících lodí pobíhalo několik chlapíků a přestože byli jedna banda, každý operoval s jinou cenou za jízdenku – jeden dokonce 30 M na hlavu. Nakonec jsme po tradičním dohadování zaplatili celkem 6 M. I když se zdál ostrov docela blízko jeli jsme tam skoro ¾ hodiny. Na ostrově stojí docela pěkný kostel postavený Armény asi 900 let po Kristu, bohužel pěkný je již jen z venku – uvnitř je totálně zdevastovaný. Na střeše vesele roste tráva, Turci ji možná i zalévají a tak je možné, že za pár let bude z kostela jen hromada kamení jako z kláštera a královského paláce opodál. Po prohlídce se vracíme na břeh a obědváme salámové zásoby, kterých máme díky Kebabům stále dostatečné množství.

      Na pár hodin opouštíme břeh Vanského jezera a vydáváme se přes hory (Kuskunkiran Gecidi – 2234 m) do Tatvanu, bohužel až pozdě zjišťuji přehlédnutí v itineráři, cestou jsme měli jsme odbočit k dalšímu arménskému kostelu nedaleko Altinsacu, jsme však již daleko za odbočkou a hlavně vysoko, takže se nám nechce vracet – prohlídku necháváme na příští návštěvu těchto míst…  :o)
V půlce kopce nás v nějaké vesničce zastavuje vojenská hlídka, která je po  zuby ozbrojená a všichni horečně ukazují někam do kopce, nás to však nechává v klidu a po chvilce pokračujeme ve stoupání. Kopec je docela prudký a tak by jsme se snad raději dali zastřelit než ho šlapat až na horu.

Po sjezdu z průsmyku se cesta příjemně vine v údolí, kde místní sekají a suší trávu, všechno tu voní a je tu moc hezky. Nakonec nás cesta zavede zpátky na břeh jezera, kde k večeru zastavujeme u domečku, který připomíná naší, trošku větší autobusovou zastávku. Je to však MESCIT – modlitebna vybavená záchodky a dokonce i koberci. Vedle je upravený pramen a tak tu na nás čeká veškerý komfort jenž cestovatel potřebuje. Stan stavíme na nedaleké louce a děláme si večeři. Druhý den ráno sice zjistíme, že kdybychom přejeli kopec byla tam spousta míst v okolí krásné říčky, ale i tady to bylo fajn, až na to že tu pořád obcházeli nějací lidé, protože odtud vedla cesta do nedaleké vesnice. 

Van Gölu – Bitlis – 99 km

      Přes kopečky přijíždíme do Tatvanu, který se právě probírá do pondělního rána. V bance měníme peníze a kupujeme čerstvý chleba. Na konci města se stavíme v místním turistickém centru, abychom vyšetřili kudy vede cesta na vrchol  vyhaslé sopky Nemrut Dagi (nejedná se o známější vrchol se sochami), kde mají být nějaká jezera. Dle informátora má být hrana kráteru ve výšce 2.800 m a tak chvíli přemýšlíme zda tam vůbec chceme jet. Nakonec se rozhodujeme pro variantu „dobýt vrchol“ a vyrážíme. Podle výškoměru musíme překonat 1.100 m na trase 13 km. Cesta je dost strmá se spoustou zákrut a my tak máme dostatek času prohlížet si výhledy na jezero Van a okolní kopce se sněhovou pokrývkou.
      Nakonec se po velkém úsilí dohrabeme nahoru a otevře se nám pohled na obrovský kráter, jehož snad jednu třetinu zabírá tzv. Studené jezero. Dle mapky však musíme jet nejdříve k jezeru Teplému a pak teprve ke Studenému. Na hraně kráteru bohužel končí asfalt a začíná polopoušť v níž se klikatí prašná cesta, po které se nám moc dobře nejede, neboť se kola boří někdy až 10 cm hluboko a máme tak co dělat udržet se v sedle. Je to skoro horší než ten předcházející výstup. S úspěchem se dostaneme až k Teplému jezeru, které je bohužel studené až hrůza a tak se koupeme jen aby se neřeklo – když už jsme tady…
Chvilkami je vidět, jak ze dna stoupají k hladině bubliny a tak tam někde dole asi opravdu budou termální prameny. U hladiny je vidět spoustu drobných živočichů a rybky připomínající velké „Pulce“. Přejíždíme ke Studenému jezeru, kde se po předchozích zkušenostech s Teplým raději ani nekoupeme, ale snažíme se najít jinou cestu ven z kráteru. Místní však tvrdí, že jediná cesta je ta po které jsme přijeli a tak nám nezbývá než se brodit zpátky pískem ke hraně kráteru (a vystoupat asi 300 výškových metrů). Sjíždíme dolů a za mírného deštíku se vracíme na hlavní silnici, znovu v protivětru nabíráme směr Bitlis. Jsme už pěkně utahaní což nás vede k rozhodnutí, že dnešní noc strávíme někde v hotelu.
      V Bitlisu je hotel jen jeden, ale skoro nikdo neví kde přesně je, posílají nás od čerta
k ďáblu a pořád z kopce dolů, takže se bojíme abychom se pak nemuseli vracet. Ve městě je starodávný hrad a spousta dalších památek, bohužel už se skoro tma a tak okolo jen projíždíme. Nakonec jsme za pomoci taxikáře hotel našli, bohužel je ve třetím patře bez výtahu a tak když nechceme nechat kola svému osudu na ulici, musíme je vytáhnout až nahoru, kde nám je zamknou u baru. Hotel je však pro to, co nás čeká na pokoji dost nadnesený název, větší hrůzu jsem už dlouho neviděl. Anglicky nikdo neumí a my už nemáme ani sílu se rozčilovat – ono by to stejně nikam nevedlo. Stačí když napíšu, že do potoka jsem se chodil mýt bos, ale do místní vany jsem si vzal pantofle. Voda tradičně pouze studená, ale alespoň tekla. To děsné místo se jmenuje Hanedan Oteli. 

Bitlis – odbočka na Batman – 113 km 

      Ráno vyrážíme časně, dokud ještě nepálí slunce a pokračujeme ještě asi dalších 30 km dolu z kopce, cestou potkáváme pěkně opravený most Narlidere (Karsik) Köprüsü, po kterém se již dnes nejezdí. Z našeho místa je díky mostu pěkně vidět, kudy se klikatila stará cesta.
V poledne je už velice úmorné vedro a tak se chvíli chladíme v řece. Není sice moc hluboká, ale o to má dravější proud – máme co dělat, aby nás to nespláchlo až do moře…  :o)

Na teplotě je znát, že jsme sjeli o tisíc metrů níže a vyjeli z hor do nížiny, pokud se to tak dá nazvat. Každopádně sluníčko hřeje o poznání více a my šlapeme zase proti větru. Už dost strhaní dojíždíme na odbočku na Batman, kde proti očekávání není žádná benzínka a tak se vydáváme směrem na Batman, kde si myslíme že narazíme na nějaké místo na přespání…
A taky že jo. Asi po kilometru nebo dvou přijíždíme k postarší pumpě s bandou dědků v křesílkách. K našemu překvapení nám téměř okamžitě nabízejí židle a samozřejmě tradiční čaj. Jsou fajn i když si vůbec nerozumíme.
      Po menších zmatcích se domlouváme s obsluhou a máme i místo na spaní pod pergolou za benzínkou. Chlapík z benzínky je duše dobrá a nechá nás uvařit si na jeho vařiči, takže můžeme nechat odpočívat ten náš. K večeru se na pumpu přivalí horda Kurdů, jenž nedaleko u silnice stavějí nějakou zeď a tady mají svoji základnu, kde nocují a jedí. Jeden dokonce mluví trochu anglicky a tak si za pomoci rukou povídáme… Často opakuje jak jsou Kurdové chudí a nejraději by dostal darem moje hodinky. Později však někteří z nich vytasí mobily, včetně toho se kterým jsem mluvil a tak se moje obavy, že zemřou hlady rázem rozplynou.
      Když si postavíme stan přijdou se všichni podívat jak malé děti, možná že ještě nic takového neviděli. Skoro by nás ani nenechali jít spát, ale naštěstí se jako správní muslimové rozprchli jen co jsme se svlékli a začali se na zahradě umývat hadicí. Dokonce nějaký ortodoxní traktorista co jel zrovna okolo nelenil zastavit stroj a začal tam něco hudrovat, když jsem se převlíkal (upozorňuji, že již byla černo černá tma). Zbytek noci už probíhal bez obtíží, pokud tedy pominu rozjezd diesel agregátu pár metrů od našich hlav. 

Odbočka Batman – Diyarbakir – 97 km 

      Po ránu čekáme, až se parta dělníků nasnídá a jdeme si také něco uvařit. Mezitím se přihrne skupinka starších Turků, které již známe z našeho včerejšího příjezdu. Popíjejí tradiční čaj a mluví nám do vaření – naštěstí jim nerozumíme…   :o)
Balíme a jako staří známí se loučíme s obsluhou benzínky. Vracíme se zpátky na hlavní silnici
a vyrážíme směrem Diyarbakir. Po několika kilometrech dojíždíme k mostu Malabadi Koprüsü, jenž je opravdu velkolepý. Viděl jsem ho už na internetu, ale tam mi připadal mnohem menší – to bude asi tím 17“ monitorem. Kousek vedle je nový most a ještě o kousek dál je přehradní hráz Batman Baraji. Děláme pár fotek a pokračujeme zase dál.

      Za městem Silvan se na kopci zastavujeme na svačinu, kde pod stromy odpočívá několik chlapíků
o kterých jsme si napřed mysleli, že jsou to místní zemědělci. Ale nebyli.
Po příjezdu k nim je nám jasné, že jsme na omylu. Zřejmě se jedná o nějaké záložáky, protože mají na sobě uniformy (ne však všichni) a opodál leží opřené samopaly. Nabízejí nám čaj a studenou vodu, my jim sušenky - sami však jíme salám. Chlapi mluví jen turecky a tak komunikace trošku vázne, přesto jim říkáme odkud jsme a kam jedeme a tak. Na oplátku se nám snaží vysvětlit, že kousek odtud je antická pevnost – hledají to na naší mapě, ale nějak se nemůžou shodnout, kde že to přesně je. Navíc je to stejně někde na opačnou stranu než jedeme a tak se tam asi podíváme až někdy jindy. Jako náplast nám aspoň ukazují „antické“ sloupy v trávě pod stromy nedaleko místa kde popíjíme čaj.

Nedá se nic dělat, ale musíme pokračovat. Cesta je však dost jednotvárná, neboť jsou na jedné
i druhé straně pouze strniště po obilných polích, ale aspoň se vlní nahoru a dolu a tak si můžeme chvilku i odpočinout. Za stálého protivětru dojíždíme až na předměstí Diyarbakiru.
Hned na kraji parkujeme za benzínkou a když zjistíme, že je tam volně přístupná voda, rozhodujeme se zde zůstat. Později zjišťujeme, že na záchodech jsou dokonce sprchy, to už jsme však umytí u „našeho“ kohoutku.

Zdejší noc bych označil za nejhorší, protože tam v noci otravovali nějací výrostci a když jsme je odháněli z důvodu strachu o očesání kol nalezla nám do stanu všelijaká havěť, která nám nedala spát až do rána a to ani nemluvím o „tůrování“ náklaďáků při odjezdu z benzínky. 

Diyarbakir – Maden 115 km 

Nevím jak je to možné, ale i když dnes jedeme jiným směrem než včera zase nám fouká vítr proti. Tentokrát je to o to horší, že jedeme po rovině, ale nám se díky větru zdá že jedeme stále do kopce. Pozdě odpoledne se přeci jen dostáváme do kopců a jsme tak alespoň chráněni před větrem. Projíždíme další kontrolu Jandarmy, tentokrát bez zastávky. I když nás kopce chrání před větrem znamená to, že nebude lehké najít místo na spaní – nakonec se však na nás usměje štěstí a na začátku Madenu nalézáme na stařičké benzínce pěkné místo pod pergolou obrostlou vinnými keři. Obsluha je skvělá, přináší nám plastová křesílka a džbánek s vychlazenou vodou, co víc si můžeme přát. Z dnešní cesty, i když nebyla moc dlouhá, jsme dost utahaní a tak relativně brzo uleháme. 

Maden – přehrada Karakaya Baraji – 120 km 

      Ráno budíme obsluhu, aby nám natankovala ¾ litru do benzinového vařiče - je evidentně celý bez sebe radostí. Snídáme a razíme dál směr Elazig. Cesta vede příjemným údolíčkem, bohužel stále do mírného kopečku, ale pořád lepší než ta včerejší rovina s protivětrem. Párkrát se zhoupneme a před devátou dorážíme k jezeru Hazar Gölü, což je velmi pěkné místo, které vypadá jako mořská zátoka. Samozřejmě nám to nedá a už se koupeme, voda je báječná – škoda že něco takového nemáme v Čechách. Po okolí je spousta rekreačních domků, které však vypadají jako bez života – asi zrovna není sezóna, protože devět ráno snad není tak brzo, aby všichni spali.
      Elazig je takové normální turecké město jako každé jiné. Zajímavá část by měla být nad městem, kde je pevnost Harput a také zbytky starého města, které přežily několik zemětřesení. Jak už to tak chodí, vše je na pěkném vršku a tak táta zůstává dole v chládku pod stromy. Jedu nahoru, ale kdybych věděl že to bude takový krpál, tak se na to vykašlu. Cestou mě ještě otravoval nějaký výrostek a chtěl prachy, docela jsem ho obdivoval, že vydržel běžet asi kilometr vedle mého kola. Než jsem dojel nahoru, tak jsem si pěkně máknul a musím říct, že výsledek za to ani nestál. Je tam několik domů, které mají ve zdech trámy, což jim asi pomohlo přežít zemětřesení a pak nějaká ta mešita. Dále jeden „vzácný pramen“ a pak samozřejmě zřícenina Harputu. Uvnitř jsem ani nebyl. Vyjet nahoru autem, tak snad udělám i nějakou prohlídku, ale takhle mě to moc nenadchlo.
      Dole ve městě volám z jednoho krámku do Malatye, abych zjistil zda dorazily naše krabice. Protože se nemůžu probojovat přes sekretářku z cestovní kanceláře, která neumí anglicky pomáhá mi prodavač, který prý několik let pracoval v Německu – nakonec se kýženou informaci dozvím – krabice dorazily a jsou pro nás připravené.
Opouštíme Elazig a míříme dále na západ. Cestou na vyvýšených místech míjíme hlídkové body, které jsou většinou obsazeny 2 -3 člennou osádkou ozbrojenců. Že by tady Kurdové více zlobili ? Jednou nás také zastavují, ale jde spíše o zvědavost, než že by nás považovali za nějaké nebezpečí.

      K večeru přijíždíme k přehradní nádrži Karakaya Baraji, kde na břehu stojí výletní restaurace. Nechce se nám vařit a tak jako už po několikáté podléháme pokušení dát si večeři v tureckém stylu.  Kousek za restaurací, hned na břehu přehrady, si vybíráme pěkné místo na stan. Myjeme se na záchodech a za zvuku šplouchající vody usínáme. 

Karakaya Baraji – Malatya 

      Balíme stan a připevňujeme věci na kola – je to naposled tento výlet, protože za nějakých 50 km budeme v cílovém městě. Můžeme jet celkem v pohodovém tempu a máme tak dost času si prohlédnout okolní sady s meruňkami. Tahle oblast je jejich pěstováním vyhlášená. Až si budete kupovat sušené meruňky v obchodě, jistě budou odtud... . Škoda jen že musíme jet po hlavní, což sebou přináší velký provoz.
Před Malatyou je vybudovaný nový univerzitní komplex, který trochu kontrastuje s okolní pustinou, na druhou stranu je aspoň vidět že všechny peníze nekončí v bezedném armádním rozpočtu. Míjíme také ukazatele na Nemrut Dagi, což je slavnější jmenovec vrcholu, který jsme navštívili před pár dny. Byli jsme tam na výletě vloni a letos jsme se tam chtěli také vydat, ale nějak nezbyl čas (museli jsme totiž s odletem počkat, až skončí ME ve fotbale). Na tomhle vrcholu je známé mauzoleum se sochami.

      Samozřejmě nesmíme zapomenout udělat cílovou fotku u cedule Malatya, aby bylo všem jasné, že jsme dorazili po vlastní ose až do cíle   :o) 

Celkem bez obtíží dojedeme do centra, kde už to známe z loňska a k mému překvapení nacházíme i cestovku, kam jsme poslali naše krabice. Konečně tak mám možnost se osobně seznámit s panem Fendoglu, který nám je opatroval. Dohodil nám také pěkný, i když trochu dražší hotel. My jsme však už byli rádi, že nemusíme nic hledat a v pohodě si připravíme věci na odlet. K večeru jsme ještě zašli koupit nějaké dárky a trochu se projít. Město samo o sobě není nijak zvlášť zajímavé, protože bylo postaveno až někdy v 18. nebo 19. století, kousek od Eski Malatya která padla za oběť zemětřesení nebo tak něco.

Večer jsme si ještě na recepci objednali taxíka, který nás měl ráno dopravit na 35 km vzdálené letiště
– slíbili nám pick-up, aby se nám tam vešly naše krabice s koly a tak jsme mohli v klidu zalehnout.

Nejspíše kombinací piva a výborných tureckých dortů mě však v noci přepadly střevní potíže a tak jsem měl trošku pokaženou zpáteční cestu, neboť mi bylo špatně až do Prahy. 

Malatya – Istanbul – Praha 

Jaké je však naše překvapení, když ráno před hotelem nečeká pick-up, ale docela obyčejný taxík. Není však čas na hrdinství a hledání nového povozu a tak se smiřujeme s tím co tady na nás čeká. Velikost našich krabic nechává řidiče absolutně v klidu a už je provázkem váže na střechu. Moc tomu nevěříme a tak na další upevnění padne zbytek lepící pásky.

Cestou ho nutíme několikrát zastavit, aby jsme provedli kontrolu. Navíc v taxíku tátu kouše nějaká potvora a začíná pěkně otékat. Podle mě to byl sršeň, dle jeho výkladu zcela určitě škorpión.

S průtahy odbavujeme zavazadla, chtěli po nás nějaký poplatek za nadměrnou velikost a váhu, moc však neuspěli. Nejlepší bylo, když táta po kousnutí otekl tak, že se začínal dusit – doktor samozřejmě žádný a tak mě napadla spásná myšlenka na Ditiaden, který byl ale zabalený na dně mojí krabice. Ani nevím jak jsem je přesvědčil, aby mi odbavenou krabici vrátili zpátky. Po vyndání kola a všech věcí jsem mohl vytáhnout také léky. Nejsem si jist, zda zabral anitialergen nebo jen víra v uzdravení, ale po chvíli již bylo tátovi lépe a já jsem mohl zahnat myšlenku na přílet s jednou bednou navíc...

Ani snad už nebudu popisovat, jak jsme v Istanbulu na letišti rozbili výtah a rovnou napíšu, že jsme v pořádku přistáli na Ruzyni.

Musím se však zmínit o tom, že jsme při každém přesedání sledovali, zda také překládají naše krabice, aby jsme do cíle nepřiletěli bez nich. Stejně tak jsme nakonec viděli, jak je na Ruzyni vykládají z našeho letadla. Opravdovým šokem však bylo, když nám po půlhodině čekání u pásu s kufry paní na informacích sdělila, že se naše kola ztratily. My jsme ovšem věděli, že nemůžou být daleko a tak se kola po další půlhodině nadávek a stížností naštěstí objevily a my se mohli vydat na cestu k domovu.

KONEC